Tlak na ženy ze společnosti nezmizí, míní kontroverzní autorka Leila Slimani

Zvenčí možná působí Leila Slimani křehce, stačí však pár slov, aby člověk pochopi, že jde o ženu mimořádně houževnatou. Autorka marockého původu, která v sedmnácti odešla do Franci, navštívila letos v červnu Prahu v rámci festivalu Svět knihy podruhé. Poprvé zde před téměř pěti lety uvedla knihu Nežná píseň. „Osobně patřím k první generaci žen, kterým se říkalo, že mohou mít všechno – profesi, lásku, rodinu,“ uvedla tehdy se zdůrazněním, jaký tlak to na ženy vyvíjí.

Na tuto myšlenku bych teď ráda navázala. Myslíte, že další generace dívek a žen to budou mít jinak? Že už nebudou cítit ten tlak zvládat všechno?
To si nemyslím. Já třeba zjišťuju až s věkem, že mít to všechno prostě nejde. Nebo jde, ale rozhodně ne zároveň. Všechny chceme mít kariéru, milovat, být milované, mít děti, cestovat… ta představa je krásná, ale často může vést ke spoustě stresových až úzkostných situací.

Vnímáte, že se za posledních pět let nějak změnilo vnímání ženské sexuality v Maroku, o kterém jste psala v knize Sex a lži?
Určitě, nějaká změna tu je, třeba hnutí MeToo pootevřelo dveře k širší debatě, ale v kontextu historie či sociologie je pět let velice krátké a nevýznamné období. A nejde jen o sexualitu žen, ale třeba i práva dalších menšin.

Zvažovala jste kvůli tomu někdy vstup do politiky?
Ne, netoužím po moci a nechtěla bych patřit k žádnému politickému uskupení. Myslím, že by to bylo zcela v kontradikci s tím, co dělám. Jsem spisovatelka, umělkyně a jako taková, toužím být hlavně svobodná. Co bylo nejblíže nějaké politické aktivitě bylo založení nadace v Maroku, která se snaží na práva žen upozorňovat.

Sága Země těch druhých je inspirovaná osobním příběhem vaší rodiny. Mluvila jste se svými blízkými o tom, že použijete jejich příběh?
Ale já o nich vlastně zase tolik nepíšu. Je to spíše fikce, jen ta postava Mathildy je inspirovaná babičkou a přesto je o dost jiná. Navíc, všichni jsou mrtví, takže by se o tom vlastně ani nebylo s kým bavit.

Tentokrát se hodně noříte do historie, máte za sebou stovky hodin rešerší…
… a chcete se zeptat, jestli to pro mě bylo náročné? Tak to vám odpovím ráda. Co se týče knih a těch faktických věcí, tak to určitě vůbec náročné nebylo. Jsem zvyklá studovat. Pak se ale ukázalo jako nejnáročnější přijít na běžné detaily všedního dne. Co lidé jedli, jaké nosili oblečení, jaké barvy tehdy budovy měly…

A co vám pomohlo?
Hlavně přátelé mých prarodičů, kteří ještě žijí. A pak nějaké fotky a filmy.

Psát ságu znamená žít se svými hrdiny mnoho let. Jaké to je?
Skvělé i zvláštní zároveň. Skvělé, protože mám šanci je skutečně poznávat a zvláštní, protože tak trochu žiju spíš ve vlastní bublině mimo realitu, než tady s ostatními okolo mě.

Takže tady teď sedí s námi?
Ano!

Píše se často, jak boříte tabu, zbavujete společnost iluzí a děláte to celkem kontinuálně. Je to záměr?
Není! A ani nevím, jak by mohl být. Pokud začnete psát příběh s tím, že chcete něco měnit nebo ještě hůře bořit, nemyslím, že to může dopadnout dobře. Takže u mého psaní vždy na začátku stojí zájem o nějakou postavu, kterou chci oživit.

Takto jste oživila třeba průkopnici rekonstrukční chirurgie Suzanne Noel. Co vás k tomu vedlo?
Úvahy o tom, jak budeme jako ženy v budoucnu nakládat s vlastním tělem. Potraty, náhradní matky, plastické operace… Samozřejmě, že mé tělo je jen mé a já rozhoduji o tom, co s ním budu dělat, přesto mě ale zajímalo, jestli to má nějaké limity.

Zmíněné plastické operace někteří vnímají vlastně jako popření feminismu. Chápete je?
Ano a rozumím tomu, jak to myslí, ale podle mě nemají pravdu. Řekněte tohle někomu s nějakou vrozenou deformací nebo kdo se prostě cítí omezen svou fyziognomií… to prostě není fér. Každý máme právo cítit se co nejlépe a co nejvíc spokojeně. A dělat to všechno kvůli sobě. Ne kvůli ostatním, jak si myslí někteří. Já si třeba opravdu každý den make-up kvůli mužům nedávám. Prostě se pak sama sobě líbím.

Latest news
Related news