RECENZE: Nechci řád za chrabrost, bojím se. To jsou skuteční hrdinové

Příběh dvou českých letců RAF, Františka Fajtla a Filipa Jánského, se může zdát v hrubých obrysech známý, jenže režisér Tomáš Bojar jej vypráví způsobem až překvapivě působivým.

Jednak využil knižní vzpomínky pilotů, které dal do úst hercům podobného věku, jaký měli letci za války, jednak našel vskutku unikátní archivní záběry, často spíše náladotvorné dobové momentky než proklamativní pomníky soch a vlajek; o to věrněji obě složky účinkují.

Přitom nejde o žádný násilný experiment, postupuje se chronologicky od dětských snů „chtěl jsem být kovbojem nebo cirkusákem“ přes mobilizaci „byli jsem úplně posedlí rukovat“ k Mnichovu, kdy zazní „slíbil jsem si, že z téhle země uteču“, respektive „v sedmnácti jsem vyhlásil válku Hitlerovi“.

Útěk za hranice provázejí jak barvité postřehy typu „pražské kurvy ve vlaku do Německa“, tak rozčarování v Polsku i ve Francii, kde podle vzpomínek vládlo sice „velké sebevědomí, ale na válku nikdo nebyl připraven“, takže „naše malá československá jednotka byla málem jediná, která chtěla bojovat“.

Nevídaně děsivé záběry náletů na francouzské civilisty pak otevřou novou kapitolu slovy „pro nás, co jsme chtěli bojovat, už zbývala jen Anglie“.Tam posily naopak nadšeně vítali, padlo tu titulní Good Old Czechs čili staří dobří Češi, ale hlavně ze zápisků vysvítá pozoruhodná studie národní mentality, tak odlišná od pozdější zkušenosti z východní fronty.

V Anglii „nikdo nefňuká, politici říkají lidem nepříjemnou pravdu, mají štěstí, že je vede Churchill, a při náletech si v krytech klidně čtou noviny“. Kdežto po přesunu na ruskou půdu zažijí další čekání, píší Stalinovi, ať je taky konečně pošle do bitev, a pozorují, že „lidé jsou tu vážní, ustaraní, místo bojů máme samé schůze“.

Hodnocení: 75 %

Dokument zahrne i dobrodružný cestopis při přesunu přes Gibraltar, potažmo Blízký a Střední východ, a úchvatné, mnohdy raritní letecké výjevy počínaje ohnivými útoky z temného nebe a konče popílkem ve vzduchu nad Osvětimí.

Navíc Good Old Czechs připojují zajímavé úvahy o smrti „odsouzených ke slávě“, a především, na rozdíl od heroických supermanů, přiznávají vlastní strach. Sdělení „medaili za chrabrost jsem odmítl s tím, že nejsem chrabrý, bojím se“ následuje popis, jak strachu čelit: „Lítám o to víc, na záskok, načerno.“

Poctivé pojmenování přirozených slabých chvilek ještě umocňuje zážitek, kterému trochu škodí jenom poněkud ztížená orientace, kdo z aktérů právě hovoří. Ale husitský chorál Ktož jsú boží bojovníci tady zní naléhavěji i přiléhavěji nežli v Janu Žižkovi.

Latest news
Related news

LEAVE A REPLY

Please enter your comment!
Please enter your name here